Vampýrská Akademie 7 – Kapitola 3
21. října 2011 v 21:23 | Layla
|
Vampýrská Akademie 7
Vampýrská Akademie 7 - Kapitola 3
Prudce jsem se posadila v posteli. Budík na nočním stolku zuřivě pípal.
"Moc dobře jsi nespala, co? Zase jsi měla noční můru?" Lissa měla na mysli noční můru o útoku. Klidně bych si ji prožila tisíckrát, jen abych se vyhnula snu ze salonku. Část ve mně jásala, že se Adrian vrátí ze své šílené jízdy po Rumunsku. Druhá část se děsila toho, až přijede, protože jsem neměla tušení, jak někomu, komu jsem tak ublížila, můžu dovázat, že mi může věřit.
"Jo noční můra," řekla jsem suše. Mlčky jsme došly k černému Volvu zaparkovanému v soukromé garáži. Usedla jsem za volant a hlavní bránou jsme vyjely z areálu. Strážci u brány nám zasalutovali. Byla mezi nimi i Serrena, která obvyklé vyjádření úcty obohatila o vřelý úsměv. Nenápadné auto strážců se drželo v těsném závěsu za námi. Na chránění Lissy jsem nebyla sama. Spolu se mnou na škole ještě byl Henry, asi třicetiletý strážce. Na oko se nechal zaměstnat jako pomocník školníka. Vždy si našel nějakou práci právě před okny učebny, kde měla Lissa přednášku. V autě na parkovišti čekali další dva strážci, připravení ihned vyrazit v případě ohrožení. Velkou výhodou bylo, že ve škole jsme byly vždy za denního světla, takže pravděpodobnost, že na Liss zaútočí Strigojové byla téměř nulová.
Přesně když v rádiu hlásili, že je poledne, jsme zastavily na školním parkovišti. Vylezli jsme z auta a vydali se ke školní kantýně. U salátového baru jsem si nandala plnou mísu rajčat a přelila je dresingem. Lissa si vzala jen jablko, Morojové jedí míň, a sedli jsme si k prázdnému stolu.
Nabodávala jsem rajčata na vidličku a stále se rozhlížela po jídelně odkud by se mohlo vyřítit nebezpečí
"Co tvoje kámoška hledá? Možná bych mohl pomoct." Někdo za mými zády promluvil na Lissu. Prudce jsem se otočila a zamračila se na vytáhlého zrzka.
"Nic nehledá a pokud by něco hledala, ty to rozhodně nejsi," odpověděla jsem jedovatě .
Liss se hlasitě rozesmála. "Promiň Rose její chování, je prostě taková." Promluvila na kluka a pak se obrátila na mě. "Rose, tohle je Gregory, sedí vedle mě na ekonomii."
Podezřívavě jsem si zrzka měřila.
"Gregory, Rose." Kluk ke mně natáhl ruku, ale já se zatvářila ještě děsivěji a tak ji radši rychle stáhl zpět.
"Můžu si k vám sednout?" Tahle otázka byla mířená na mě, ale tentokrát odpověděla Lissa dřív než jsem stačila vymyslet pořádně drsné slovo, kterým bych zrzka odehnala. "Jasně že můžeš. Rose to vůbec nebude vadit." Darovala mi jeden výstražný pohled, který jasně říkal, že jestli ještě něco nevhodného řeknu, utluče mě jídelním tácem.
Věnovala jsem svou pozornost místnosti a Gregoryho úspěšně ignorovala. Vůbec se mi nelíbil. Nemusela jsem umět číst aury, abych poznala, že s tou jeho je něco v nepořádku.
"Liss, ten kluk se mi nějak nezdá. Co je to s jeho aurou?" šeptem jsem se zeptala, když jsme byly konečně samy.
"Ty vidíš aury?" Liss si mě šokovaně prohlížela.
"Ne, nevidim." Rozhlížela jsem se po učebně, kde Lissa měla první hodinu. "Bylo na auře toho kluka něco divnýho, viď?"
"No ještě jsem o tom nikomu neřekla. Myslela jsem, že si o tom promluvím s Adrianem, ale nepodařilo se mi ho kontaktovat. Chybí mi," řekla Lissa smutně.
"Mě ani ne," procedila jsem skrz zuby.
Lissa se na mě zamračila a pokračovala. "Gragory je člověk, lidi mívaj většinou takovou vybledlou auru, ale on má zářivou. A co je ještě divnější, má barvu etherové."
Vykulila jsem překvapeně oči. "Ten kluk používá ether?"
"Ne nebo o tom nevím. Nechápu to, lidi nemají spojení s živly."
Zvonění ukončilo náš rozhovor. Do místnosti se dokolébal kulaťoučký profesor se špatně padnoucím oblekem. První týden jsem se snažila sedět s Lissou v první lavici. Ale kantoři považovali ty co sedí vepředu za šprty a tak mě stále a stále vyvolávali, až jsem to nevydržela a přesunula se dozadu. Zády ke zdi jsem se cítila líp. Monitorovala jsem celou přednáškovou místnost jestřábím zrakem, když se ozvalo zaskřípání židle vedle mě. Leknutím jsem nadskočila.
"Ahoj krásko, nevadí když si přisednu."
Už seděl. Vražedně jsem se zamračila. "Vadí."
Má vražedně znějící odpověď s blonďatým klukem ani nehla. Divila jsem se, že takovýhle tip kluka je na vysoké škole, čekala bych ho někde na pláži nebo v nočním klubu, kde balí jednu holku za druhou. Vypadal jako z reklamy na playboye, dobře rostlí a módně a zaručeně i draze oblečený.
"Jsem James. Jaké je tvé jméno bohyně?"
Kousla jsem se do rtu, abych na něj nezařvala. "Milý Jamesi, neřeknu ti své jméno a pokud mě nepřestaneš otravovat, tak ti po hodině rozbiju hubu." Šeptem má výhružka, nezněla vůbec děsivě a s Jamesem to ani nezamávalo.
"Rád bych se s tebou popral." Nasadil frajerský úsměv a samolibě si mě prohlížel. Cítila jsem jeho pohled, jak sjíždí od mého obličeje níž. Zamračila jsem se a rozhodla Jamese ignorovat.
Mé myšlenky se nebezpečně zatoulaly k problému s Adrianem. Proč ze mě chtěl pít? Chápala jsem, jaká extáze by to pro něj byla a pro mě by to taky bylo úžasně omračující, ale nebylo to správné. Pokud by se mě nejdřív zeptal, asi bych mu to dovolila, ale bez dovolení to bylo jako by se mě pokusil znásilnit. Vybavila jsem si zoufalství v jeho očích a zhoupnul se mi žaludek, Proč to muselo být se všemi muži v mém životě tak komplikované.
"Proč si nic nepíšeš?" Z mých temných myšlenek mě vytáhl ten otravný kluk.
"Neříkala jsem ti, ať mě neotravuješ." Zavrčela jsem na něj.
"Miluju drsný holky." Frajerský úsměv nezmizel z Jamesova obličeje ani když jsem mu silně šlápla na nohu.
"Dělá se mi z tebe na zvracení." Zvracet se mi celkem chtělo a ne jen z namyšleného Jamese. Někde v blízkosti byl Strigoj. Jediný z darů stínem políbené, co mi zůstal po přetržení pouta, byl, že jsem vycítila Strigoje, dříve než se objevili. Na jejich přítomnost mě upozorňovala otravná nevolnost, ale jako alarm byla dokonalá.
Ale jakto že jsou ve škole? Byl bílý den. Škola byla moderní budova a neměla žádné spletité sklepení, jen kotelnu v tělocvičně. Strážci se nabourali do bezpečnostního systému Leightu a kontrolovali bezpečnostní kamery 24 hodin denně, tak jak se mohl dostat Strigoj do budovy, aniž by jsme o tom věděli?
Vytáhla jsem mobil a rychle naťukala smsku pro strážce venku. Můj varovný dar měl u všech ohromný respekt a tak jsem se nedivila, že mi neodporovali a že mi ihned přišla zpráva, že to jdou prozkoumat.
Napínala jsem smysly jak jsem jen mohla, abych zaznamenala sebemenší zvuk boje. Mým úkolem bylo držet se u Lissy a být tzv. blízký strážce.
Mé soustředění nabouralo zvonění. Sakra, to poslední co jsme potřebovali bylo, aby byli lidští studenti svědky zabití Strigoje.
"Uvidíme se později." James zmizel s frajerským úsměvem.
Ignorovala jsem ho a rozeběhla se k Lisse. Stříbrný kůl v kapse jsem pevně svírala.
"Strigoj je tady někde. Nevím jak se dostal do školy, ale můj žaludek ví že je tu." Šeptem jsem oznámila Lisse. Přiložila jsem si mobil k uchu a obeznámila Hanryho s tím, co se děje. V takovéhle situaci byl jasný plán. Dostat Lissu do auta a co nejrychleji se vrátit ke dvoru.
Hanry byl ve vteřině u nás. Procházeli jsme školními chodbami, které byly přeplněné nicnetušícími studenty. Znovu zazvonilo, lidé se nahrnuli do tříd, což nám usnadnilo průchod. Jen pár metrů od hlavního vchodu nám dvě temné postavy zastoupili cestu. Má nevolnost se zhoršila.
Když jsem je uviděla z bližší vzdálenosti, tak už jsem pochopila jak se dostali do školy. Strigojové byli oblečeni od hlavy k patě v černé, silné látce. Přes obličej měli přetažené kukly ze stejné látky. Oči jim chránily černé brýle.
"Sakra," zavrčel za mnu Hanry. Vytáhla jsem kůl a připravená k boji.
Zaútočila jsem jako první. Moje rychlá reakce Strigoje zaskočila nepřipravené a nestihli se pořádně krýt. Můj kůl proťal látku na prsou bližšího Strigoje, ale dál do srdce se nezanořil. Polekaně jsem uskočila a těsně se vyhla protiúderu. Hanry bojoval s druhým Strigojem, ale nepovedlo se mu ještě zaútočit na srdce, takže nevěděl, že hruď těchto Strigojů je chráněna kovovými pláty. Dusod kroků předznamenal příchod strážců. Postavili se do obrané pozice před Lissu a čekali na vhodnou příležitost jak ji dostat ven k autům.
Lissa bude v pořádku, upoutala jsem veškerou svou pozornost na svého protivníka a přepla na bojový mód.
Hlavou mi vířily zběsile myšlenky. Jak mám toho Strigoje sakra zabít, když mu nemůžu probodnout srdce. Na to abych mu usekla hlavu nemám zbraň a zapálit ho taky nedokážu. Jakou další možnost mám?
Pohled mi padl na vysoké okno, kterým do místnosti proudilo sluneční světlo. Nezaváhala jsem ani na vteřinu, rozeběhla jsem se a nabrala jsem Strigoje celou svou vahou. Když by na můj výpad byl připravený, nehnul by se ani o milimetr, ale protože nebyl, zavrávoral a oba jsme propadli tříštícím se sklem do ostrého slunečního světla.
Strigojovi reflexi se výrazně zpomalily, protože ikdyž měl sluneční brýle, světlo ho oslepovalo. Předstírala jsem, že se mu snažím zarazit kůl do srdce, ale v poslední chvíli jsem svůj útok strhla a místo toho rozřízla černou silnou látku. Výsledek mého počínání byl okamžitý. Holá kůže se na slunečních paprscích začala škvařit a požár se rozšířil po celém Strigojově těle. Před smrtí se už nijak zachránit nemohl a tak jsem nechala tělo škvařit na parkovišti a vřítila se zpět do haly.
Hanry ležel na zemi a měl určitě těžké zranění, ale stále dýchal. Jeden ze strážců chránících Lissu ho vystřídal a marně se snažil probodnout Strigoji hruď. Ještě nezjistil že to nejde.
Krátce jsem se střetla s Lissiným pohledem, byla ráda, že mě vidí nezraněnou. I bez pouta jsem to z jejího pohledu cítila, jako by to měla napsané na čele. Proklouzla jsem k ní a jako štít jsem jí provedla okolo bojujícího páru.
Když jsme byli venku, dala jsem rychlé pokyny strážci a vběhla zpět do haly. Bojující strážce si vedl bídně. Na jeho krku jsem zahlédla jen jednu molijsou značku.
Zelenáč! Pomyslela jsem si. Byla jsem určitě mladší než on ale můj krk byl do posledního místečka plný tetování.
"Odvez Lissu! Tohle nech na mě," křikla jsem a vřítila se do boje, právě ve chvíli, kdy mu Strigoj chtěl zasadit smrtící ránu.
Útočila jsem na černě oděnou postavu a snažila je ji nasměrovat k oknu. Tenhle Strigoj viděl, co jsem udělala s jeho druhem a tak se držel dál od slunce a uhýbal, pokaždé když jsem ho chtěla dostat ven. Tohodle nedostanu na slunce.
Strigoj se přestel úplně krýt a jen mi uhýbal. Měl jistotu, že kůlem ho nezabiju a tak si úplně přestal chránit trup. To byla moje šance, Předstírala jsem útok kterým ho chci dostat do paprsků a vší silou jsem mu zabodla kůl do krku. Strigoj zalapal po dechu a zhroutil se na zem. Tohle ho sice nezabilo, ale na pár minut vyřadilo z provozu. Měla jsem vyhráno. Vytáhla jsem mělo na parkoviště a rozpárala temné šaty. Vytrhla jsem kůl těsně než z těla vyšlehli plameny.
Spokojeně jsem se usmála a zamířila k autu. Na asfaltu zbyli jen dvě malé hromádky popela. Po boji sice zůstaly rozbitá okna v vstupní hale, ale věděla jsem, že strážci příslušné záznamy z kamer zničí a nikdo se nedozví, kdo to udělal.
Sáhla jsem do kapsy pro mobil a naťukala Lissy číslo.
Vampýrská Akademie 7 kapitola 2.
21. října 2011 v 21:16 | Layla
|
Vampýrská Akademie 7
Vampýrská Akademie 7 - Kapitola 2
"Rose, ahoj. Přišla jsi za Soňou?" Usměvavý strážce Michael mi pokynul abych vešla dovnitř. Soňa seděla na posteli a rozčesávala si dlouhé kaštanové vlasy. "Tak zatím. Hans chtěl abych se za ním zastavil." Dveře se za ním zaklaply a my zůstali v pokoji sami.
"Co se stalo Rose? Tvá aura je děsivá." Soňa vyskočila z postele a vykročila ke mně. Neměla jsem tušení proč jsem tu. Nevěděla jsem, proč mě mé nohy donesly zrovna za Soňou. Ale doufala jsem, že zrovna ona mi může vysvětlit co se právě stalo. Vyvrátit jasnou pravdu.
"Já, mluvila s Dimitriem," dostala jsem ze sebe přes příval slz.
"Cože? Jak jsi s ním mluvila? To není možné. Vždyť už nejsi stínem políbená." Slečna Karpová po mě stiskla v pevném obětí. Cítila jsem se v bezpečí. Lidé co ovládají ether dokážou vyvolat dobrou náladu a to právě Soňa dělala.
"Ne nemluvila jsem s jeho duchem. Mluvila jsem k němu a požádala ho o znamení, jestli jsou mé domněnky pravdivé," řekla jsem už klidněji. Pověděla jsem Soně vše o knize v kostele, napjatě mě poslouchala. Když jsem domluvila poodstoupila a vzhlédla ke stropu.
"Nemyslím, že si to musíš vykládat, jen tímto způsobem. Mohla to být vážně shoda náhod. Pokud ti to pomůže, pokusím se zjistit, kdo si naposled v té knize čet. Určitě se najde nějaké logické vysvětlení, proč byla záložka zrovna na té straně." Jistě, určitě to musí být jen shoda náhod. Jak by taky duch mohl listovat v knize. Duchové se kterými jsem se setkala, byli nehmotní, otravní ale nehmotní. Moje styky s dušemi mrtvých začaly těsně po tom, co jsem zabila své první Strigoje. Jmenovali se Elena a Izajáš. Mě a mé přátele unesli a věznili ve sklepení. Na našem únosu bylo ještě podivnější, že Strigojům pomáhali lidé. Povedlo se nám sice utéct, ale při souboji s nemrtvými, zemřel Mason, kluk se kterým jsem v té době částečně chodila. Od té doby, jsem viděla duchy. Nejdřív jsem si myslela, že jsem blázen, ale později jsem zjistila, že je to jen jeden z mnoha vedlejších účinků stínem políbené. Dokud jsem se nenaučila držet si duchy dál od těla, šíleně mě z nich bolela hlava. Co bych teď za tu bolest dala, když bych se ještě mohla naposled rozloučit s Dimitrim.
"Děkuji, už se cítím mnohem lépe." Vykročila jsem ke dveřím.
"Rose, počkej," vykřikla Soňa. "Vím, že teď toho je na Lissu moc a že na tebe nemá čas. Takže pokud bys si chtěla o čemkoli promluvit, neváhej a přijď za mnou."
"Díky, pokusím se to zvládnout sama." S těmito slovy jsem vyšla z pokoje.
Mše dávno skončila a já měla před sebou volný listopadový den. Dny volna, jsem vždy trávila s Dimirtim. Chodili jsme do knihovny, zaběhat si, koukali jsme spolu na romantické filmy a taky jsme se milovali. Jak teď naložím s volným časem? Po chvilce rozhodování jsem zamířila do tělocvičny. Převlékla jsem se do tepláků a tílka a našla si boxerské rukavice. Mlácení do pytle mě určitě uvolní.
Byla jsem tak zabraná do úderů, že jsem si ani nevšimla, že mě někdo pozoruje.
"Jde ti to dobře. Taky bych chtěla být tak silná jako ty." O stěnu tělocvičny se opírala Jill.
"Vyděsilas mě, co tu děláš?" Odhodila jsem rukavice na zem a zmoženě padla vedle nich.
"Viděla jsem tě, jak sem jdeš a po pravdě, trochu se u dvora nudím, takže mě nepadlo, že bude sranda tě sledovat." Od našeho prvního setkání na akademii sv. Vladimíra ke mně vzhlížela jako k super hrdince. Její postoj ke mně se nezměnil ani když se stala královskou a blíže jsme se poznali. Měla jsem výčitky, že jsem Jill zkazila život, tím že jsem ji přivedla ke dvoru a odhalila, že je nevlastní sestra Lissy. V té době jsem neměla jinou možnost, Lissa potřebovala příbuzného, aby se mohla stát královnou. Ihned po korunovaci jsem si však uvědomila co jsem udělala, vytrhla jsem Jill z poklidného, ničím nerušeného života a hodila ji do světa politiky a přetvářky. Co mě však překvapilo, jak to Jill zvládá bravurně. S Lissou se rychle skamarádila a manýry královských si nedělala hlavu, byla prostě narozená pro život u dvora. To že se nudí mě celkem zaskočilo, ihned se mi vrátily mé výčitky.
"Aha," vypadlo ze mě inteligentně. "Chtěla by ses něco naučit? Třeba jak správně uhodit do toho pytle?"
Jill zaplály v očích ohníčky, ale stejně rychle jako se objevily také zmizely. "Mamka nechce, abych trénovala. Bojí se, že pak půjdu do boje," řekla Jill smutně.
"To je pěkná blbost. To jestli půjdeš do boje nebo ne záleží jen na tvém rozhodnutí." Hodila jsem Jill rukavice. "Nandej si je a zkus to."
Jill přistoupila k pytli, napřáhla se a praštila. Těžký vak se téměř nepohnul. Musela jsem se jejímu chabému pokusu pousmát. Vyskočila jsem z podlahy a začala ji dávat pokyny, jak dát do pytle co největší ránu, jak stát i jak si při výpadu neublížit. Po půl hodině už byla Jill celá zpocená a vyčerpaně klesla na žíněnku.
"Jak můžete vydržet na akademii bojovat celý dopoledne." Udýchaně ze sebe vypravila.
"Máme lepší fyzičku, to je celé. Stačí když budeš každé ráno běhat." A dobrá nálada byla pryč. Vzpomněla jsem si na moje tréninky s Dimitrim, na to jak jsem si vždy stěžovala, že musím běhat a on mi s vážnou tváří odpověděl, že běh mě zocelí. Měl pravdu, nejsnadnější obranou byl útěk, to jsem si na vlastní kůži vyzkoušela mnohokrát.
"Jill pojď si dát sprchu, jsi celá ulepená." Podal jsem jí ruku a vytáhla ji na nohy. Společně jsme se vydaly k šatnám. Stála jsem ve sprchovém koutě, voda mi stékala po roztřeseném těle, musela jsem se zády opřít o zeď abych se udržela na nohou. Co se to se mnou sakra děje? Nevstřebávám už ether, tak proč mám tak šílené změny nálad.
Omotala jsem si tělo pevně ručníkem a vyšla ven sprch. Jill už tam nebyla, jen na hromádce mých věcí ležel lístek, že musela někam neodkladně jít.
Má nálada se zas srovnala do normálu. Procházela jsem se bezcílně pozemky dvora. Areál byl větší než ten na akademie a za chvíli jsem se ocitla v část, kde jsem nikdy před tím nebyla. Vzpomínala jsem si, že Lissa říkala, že tady bydlí lidé co zůstávají déle u dvora, ale nemají na svůj vlastní byt. Byli to vlastně takové ubytovny. Přes všechen lesk a honosnost paláce mě ani nenapadlo, že u dvora jsou takové zanedbané budovy. Připomněly mi dům v kterém jsem bydlela s Lissou, když jsme byly na útěku. Temné budovy tyčící se vysoko k nebi. Přemýšlela jsem kdo tu bydlí, možná strážci. V tu chvíli jsem byla ráda za svojí funkci Lissina prvního strážce jsem jí být vždy na blízku, což znamenalo že jsem měla přepychový pokoj v paláci jejím královském křídle.
Do rána, upírského večera zbývali ještě dvě hodiny a tak jsem zamířila mezi budovy. Prošla jsem okolo jedné a překvapilo mě, že za ní je malý dvorek na němž ve větru vlálo mokré prádlo. Prošla jsem mezi sušáky a to co bylo za nimi mě překvapilo ještě víc. Dětské hřiště. Sledovala jsem dvě děti, jak si bezstarostně hrají na písku. Chlapec se naklonil k dívce, která ke mně byla zády a něco jí řekl. Holčička se prudce otočila a podívala se na mě. Byla to malá Drampírka. V jejích očích se zračila nevýslovná nenávist. Propalovala mě zlostným pohledem až jsem musela odtrhnout zrak. Chlapec s úsměvem přistoupil k dívce odhrnul jí blonďaté vlasy z šíje a bez váhání se zakousl. Zhoupl se mi žaludek. Otočila jsem se a utíkala jsem pryč od těch děsivých dětí. Zastavila jsem se až před dveřmi paláce. To čeho jsem byla svědkem bylo nechutné. Té dívce nemohlo být ani šest a už byla krvavou děvkou. Hlavou mi vířily vyděšené myšlenky, když ke mně přistoupila Lissa.
"Tak tady jsi, celý den jsem tě neviděla. Kde jsi byla? Mám toho tolik co ti musím povědět." Lissa zářila nadšením. Muselo se stát něco vážně úžasného. Donutila jsem se k úsměvu a doufala jsem, že vypadá upřímně. Vypadalo to, že si Liss ničeho nevšimla. Prošly jsme jsme do vstupní haly kde se Lissa vysvlékla z dlouhého kožešinového kabátu. Já na sobě měla jen mikinu, Drampíři jsou odolnější než Morojové.
"O čem jsi chtěla mluvit?" zeptala jsem se když jsme seděli u večeře. Nemohla jsem si zvyknout na lahůdky co nám servírovali. V akademii vařili dobře, ale samá obyčejná jídla a ne mých cestách jsem jedla tak málo, že jsem každé jídlo považovala za boží dar. Dnešní menu se skládalo z krémové polévky, restovaného lososa s pidi brambůrkami a jako dezert nám přinesli zmrzlinu přelitou horkým ovocem. Vše bylo dobré, ale až moc nóbl. Co bych dala za smažené kuře s hranolkama a tabulku čokolády na docpání. Když jsem poprvé zasedla s královnou Lissou ke stolu, rozesmála jsem se nad deseti noži a deseti vidličkami vyrovnanými vedle mého talíře. Lisse cukaly koutky nad mým výbuchem, ale pronesla vážným hlasem: Večeříš s královnou, tak si zvykej.
"Christian mě -," Lissa se zadrhla a celá zčervenala.
"No?" Pobízela jsem jí.
"Christian mě požádal o ruku," vypravila na jeden nádech.
Jen jsem šokovaně otevřela pusu, věděla jsem, že je to mezi nima vážný, ale nenapadlo by mě, že už se chtěj říct. Promíchávala jsem soustředěně zmrzlinu v misce "Co jsi mu odpověděla?"
"No, dala jsem mu pusu, ale neřekla jsem ani ano ani ne. Musím si to promyslet. Jasně, že ho strašně miluji, ale musím to zvážit. Chápeš jak to myslím, nechci to uspěchat." Pokračovala ve své samomluvě a mě píchlo u srdce závistí. To ráno, kdy jsme jeli kempovat, jsem ležela v posteli s Dimitrim. Hladil mě po vlasech a broukal si nějakou ruskou písničku. Zeptala jsem se ho, co to zpívá. Řekl, že je to píseň kterou nám budou hrát na svatbě. Rozesmála jsem se a řekla, že ještě není jisté jestli si vás vezmu pane Belikove. Oba jsme se bezstarostně smáli. Teď jsem si vyčítala, že jsem to nebrala vážně, že jsem mu neřekla jak strašně ho miluju a že si ho chci vzít. Už se to nedá vrátit zpět.
"Řekni mu ano." Lissa ztichla, když jsem náhle promluvila. "Liss, řekni mu ano." Můj hlas zněl tvrdě "Nevíš, co přijde zítra." S těmito slovy jsem se zvedla ze židle a zamířila pryč z místnosti. Lissa nic neřekla, jen se za mnou šokovaně dívala.
Do mého pokoje proudilo jasné raní světlo. Rychle jsem se osprchovala a jen ve vytahaném tričku a kalhotkách jsem zalezla do postele. Lisse začínala škola až po poledni , takže se pár hodin můžu prospat. Propadala jsem se do neklidného snu, ze kterého jsem doufala že mě Adrian vysvobodí, když se ozvalo slaboučké zaklepání následované vrznutím.
"Rose spíš?" Lissa se skláněla nad mou postelí. Měla jsem sto chutí ji ignorovat a předstírat, že doopravdy spím.
"Vím, že nespíš. Šoupni se." Nečekala ani na odpověď a vlezla mi do peřin.
Přetočila jsem se, tak abych jí viděla do obličeje. Celá nasupené jsem jí chtěla říct ať vypadne, že chci spát, ale její smutný něžný výraz mě zlomil. Slova mi zamrzla na rtech.
"Dimitri tě požádal o ruku, že jo?" zaptala se šeptem.
Ústa mi stále vypovídali službu a tak jsem jen zavrtěla hlavou. Mluvil o svatbě, ale nikdy mě o ruku přímo nepožádal. Lissa asi čekala jinou odpověď, na chvíli se zatvářila dost překvapeně, ale rychle svůj údiv zamaskovala a změnila téma.
"Po večeři jsem šla za Christianem a řekla mu ANO." Na chvíli se odmlčela a uhla mi pohledem. "Máš pravdu, nevím co se může stát zítra.
Lissa bude vdaná paní, no páni. Věděla jsem, že je to mezi ní a Christianem vážný, ale nikdy jsem si nemyslela, že tak moc. Bolelo mě sice u srdce, ale byla jsem šťastná spolu s ní. Aspoň jedna z nás má dokonalý romantický život. V tu chvíli mě něco děsivého napadlo. "Liss, nejsi těhotná, že ne?" U večeře jsem byla moc rozhozená, takže mi to vůbec nepřišla na mysl.
"Samozřejmě, že ne. Berem se z lásky, ne nutnosti." Zatvářila se pohoršeně.
"No to abychom už začali chystat pořádný loučení se svobodou," nadhodila jsem vesele.
"Plánování rozlučkový párty nechám na tobě, jsi v tom lepší než já." Tím jsem si poslední dobou nebyla moc jistá. Dřív vyzývavá Rose, která milovala, když byla středem pozornosti, se teď krčila ve stínu Lissy, které si ještě před věma lety téměř nikdo nevšímal.
Ještě chvíli jsme si povídali o všem možném. Poslední co si pamatuji, předtím než jsem usla, bylo to, že se mě Lissa snažila přemluvit, že jako družička musím mít světle zelené šaty.
Etherový sem mě vcucnul dřív než jsem se stačila dostat do noční můry.
"Ahoj malá drampírko." Adrian seděl na kožené pohovce v luxusně zažízeném pokoji. Nikdy před tím jsem tu nebyla, ale odhadovala jsem, že je to jeden ze salonků v domě jeho rodičů. Okny bylo vidět do zahrad dvora, kde stály dvě torza soch. Moji kamarádi spolu s mým otcem vyhodili ty sochy do povětří, aby upoutali pozornost strážců a mě umožnili snadný útěk z vězení.
Adrian byl oblečen v černých džínách a tmavě zeleném kašmírovém svetru, ze kterého mu koukal límeček od hedvábné košile. Hnědé vlasy měl dokonale ležérně rozcuchané. Jako vždy vypadal perfektně.
Podívala jsem se na své oblečení a musela jsem se zamračit. Měla jsem na sobě odrbané džíny a vytahané tričko ve kterém jsem zrovna spala.
"To jsem nevybral já." Ospravedlňoval se Adrian. "Nelíbí se ti to?" Zeptal se s přidrzlým úsměvem.
"Připadám si vedle tebe jako hastroš, manekýne." Ukázala jsem na jeho dokonalý outfit.
Stále s úsměvem Adrian vstal z pohovky a došel až ke mně. Položil mi ruku na rameno a v mžiku se mé staré oblečení změnilo v plesovou večerní róbu. Tmavě rudý korzet mi těsně obepínal trup. Černé šifonové sukně ladně splývaly až na zem. Podle toho, jak mě tlačili nohy, jsem odhadovala že pod vší tou látkou mám boty na vysokém podpatku.
"Spokojená?" Uličnicky na mě mrkl. "Vážně ti to sekne."
"Nemůžu si něco vybrat sama?"
"Když chceš." S úsměvem mi položil ruku zpět na rameno. "Vybírej."
Zavřela jsem oči a představila si něco jednoduchého, pohodlného, elegantního a sexy. Na chvilku jsem měla dojem, že tu budu stát ve strážcovské uniformě. Ale když jsem otevřela oči, byla jsem příjemně překvapená.
Na sobě jsem měla rudou saténovou halenku a hlubokým výstřihem a černou skládanou sukni po kolena. Kolem krku jsem měla zavěšený nazar.
"Tahle kombinace barev ti sluší," řekl Adrian znalecky. "Proč nemáš boty?"
Podívala jsem se na své bosé nohy. "Protože bych si je stejně hned sundala a plácla jsem sebou na pohovku.
"Co si dáš k pití?" Adrian otevřel bar zabudovaný v jedné ze ebenových skříní.
"Umíš míchat koktejly?" Vždycky jsem chtěla ochutnat sex on the beat. Ve snu na to byl ideální, pokud by mi po drinku bylo špatně, ráno to na mě nebude mít účinek.
"Jasně. Jakej chceš?"
Stydlivě jsem řekla název koktejlu a sledovala jak Adrian míchá džus s alkoholem. Nevěděla jsem odkud vytáhl krabici 100% pomeranče, ale jsme sice ve snu a tady je možné vše.
Podal mi sklenici ozdobenou paraplíčkem a já váhavě usrkla. Bylo to dobré. Adrian sám sobě nalil brandy. Seděli jsme vedle sebe na pohovce a popíjeli. Zas jsem si přišla jako v pracovně milionáře. V Adrianových snech bylo tak snadné se uvolnit a zapomenout na reálný svět.
"Nechápu, proč jsi na mě tak hodný," zeptala jsem se když jsem dopila třetí koktejl.
Adrian sledoval zaujatě svou sklenku, ale nemohlo mi neuniknout, že posmutněl. Těžce se nadechl a vážně odpověděl. "Protože tě stále miluju." Neodtrhl pohled od brandy, ale nemusela jsem mu vidět do očí, abych věděla že je to pravda. Když byl Adrian takhle vážný, nikdy nelhal.
"Zlomilas mi srdce, měl bych tě nenávidět, ale já nemůžu." Dopil svou sklenici a nalil si novou. "Vidíš, jsem alkoholik, závislák na cigaretách a zoufalec." Na tváři se mu objevil hořký úsměv.
Cítila jsem jak mi vlhnou oči. V době, kdy Dimitri byl Strigoj a já myslela, že jsem ho nadobro ztratila, zamilovala jsem se do Adriana. Vztah s ním byl jednoduchý. Věděla jsem, že mě zbožňuje a nebránila jsem se tomu, ale když se Dimitri vrátil, moje city k Adrianovi se zdály vybledlá, jako černobílí film, ve srovnání s láskou kterou jsem cítila k Dimitrimu. A když jsem zjitsila, že Dimitri mě stále chce a miluje, nebyla šance jak pokračovat ve vztahu s Adrianem.
Adrian skryl obličej do dlaní. Slzy mi stékaly po tvářích. Položila jsem mu ruku na rameno. Škubnul sebou, jako by jím projel elektrický proud. Nakláněla jsem se nad ním, když se prudce narovnal. Ztratila jsem rovnováhu a spadla jsem na zem a přitom jsem se praštila do hlavy. Bolestně jsem sykla.
"Jsi v pořádku?" Adrian se nade mnou skláněl s ustaraným výrazem.
"Jo. Jen jsem se praštila do hlavy." Bolest už odznívala. Adrianův starostlivý obličej byl jen kousek od mého. Prohlížet si ho takhle zblízka, mi připomnělo dobu, kdy jsem s ním chodila. Můj pohled se zastavil na jeho rtech. "Polib mě!"
Adrian se trochu odtáhl a zatvářil se překvapeně. "Nepraštila jses moc?"
Místo odpovědi jsem překonala tu malou vzdálenost mezi námi a přitiskla své rty na jeho. Jen na chvíli zaváhal, než mi začal vracet vášnivé polibky. Líbat rozhodně nezapomněl. Rukou mi zajel pod halenku. Přesunul polibky na můj krk.
"Ne! Adriane ne." Vytrhla jsem se mu dřív, než jeho tesáky projely kůží na mé šíji.
Těžce jsem oddechovala a vyděšeně sledovala Adriana. Jeho oči byly plné zoufalství, vášně, zlosti ale i lásky.
"Proč ne?" vykřikl zoufale. "Jak vám vědět že mě doopravdy chceš, že to myslíš vážně. Jak ti mám věřit, že mě zas nezradíš?"
Nevěděla jsem co odpovědět. Seděla jsem bezradně na zemi. Neschopná rozumě uvažovat.
Místnost se začala rozplývat. Sen končil, začala jsem se budit. "Adriane vrať se! Vrať se ke dvoru a já ti dokážu ..."
Vampýrská Akademie 7 kapitola 1. (2/2)
23. září 2011 v 15:45 | Layla
|
Vampýrská Akademie 7
S blaženým úsměvem jsem se vyškrábala z postele. Podívala jsem se na budík na nočním stolku. Bylo osm večer, ideální čas na snídani. Rozčesávala jsem si vlasy, když někdo rázně zabušil na dveře.
"Dále."
Lissa vtrhla do pokoje s ustaraným výrazem, ale když mě viděla usmívat se zatvářila se viděšeně.
"Co je?" Zeptala jsem se uraženě. Proč se neraduje se mnou? Konečně jsem byla schopná se pohnout dál, nechat Dimitrie minulostí. Milovanou minulostí. Konečně jsem to zas byla já, Rose Hathaway, věčná optimistka.
"Lekla jsem se, že jsi se zbláznila," řekla Lissa omluvně. "Tys neměla noční můru?"
"Měla, ale Adrian mě z ní vysvobodil a pak jsem vypila spoustu whisky a vykouřila pět hřebíčkovejch cigaret." Zapíjení smutku ve snu bylo neuvěřitelně praktické. Dobrá nálada z alkoholu přetrvávala, ale kocovina a zhoršení reflexů se nedostavilo.
"Aha, to je dobře." Lissa znovu posmutněla. Štvalo jí, že stále neumí vstupovat lidem do snů, tak jako Adrian. Byla teď královnou a měla jiné povinnosti než zkoumat ether a ještě k tomu studovala na Leithnu (no nejsem si jistá jak se ta škola jmenuje a nemám tušení kde to najít … nevíš?), takže den, kdy většina vampírů spí, trávila ve škole
"Jednou se ti to povede, musíš si jen věřit," řekla jsem povzbudivě. Lissa se zatvářila jako kdyby snědla citron.
"Tak, nemá Vaše výsost chuť na snídani. Já totiž hlady padnu." Zavtipkovala jsem.
"Rose, to není správné, neměla bys být tak veselá, měla bys truchlit a tak." Lissa zoufale rozhodila rukama.
"Liss, jsem v pořádku. Tady uvnitř mě to stále bolí," ukázala jsem si na srdce ", ale jsem v pořádku." Moje zázračná reinkarnace fungovala na sto procent. Bez vedlejších účinků etheru, které jsem vstřebávala skrz pouto od Lissi jsem neměla náhlé výkyvy nálad ani žádné deprese a taky jsem neviděla duchy. Přetržením pouta jako kdybych přetrhla i mé spojení s oním světem. Když Dimitri zemřel, pokusila jsem se přivolat duchy ke mně, ale nikdo nepřišel. Prostě byli pryč.
"Vaše výsosti, dorazili novinky z Ruska." Lissa si vzala tlustou obálku od zrzavé Morojky a pustila se do čtení. Dožvýkala jsem svůj toust a zvedla se od stolu.
"Dnes mám volno?" Byla neděla, Lissa nemusela do školy, kam jsem chodila s ní jako její spolužačka, alias tělesná stráž. Bylo zajímavé jak rychle ředitel souhlasil, že na přednášky bude s Lissou chodit další osoba, která není zapsaná a tím pádem ani klasifikovaná. Odhadovala jsem, že to má co dělat s nátlakem. Lissiny hodiny byli nudné: sociologie, psychologie, ekonomie, … Vybrala si předměty, které jí pomůžou s kralování, ikdyž jsem jí viděla na očích, že by nejradši utekla na přednášky světové literatury a výtvarného umění.
"Jo běž si kam chceš."
Vyšla jsem z paláce a zamířila dozadu okolo domů královských až k luxusní lázním. Proklouzla jsem přes recepci a zastavila jsem se až před rudými dveřmi Rhondiny věštírny. Zaklepala jsem, ale nikdo neodpověděl, tak jsem zkusila kliku. Bylo otevřeno. V předpokoji za stolem s počítačem nikdo neseděl. Zvedla jsem ruku, že zaklepám na dveře vedoucí do srdce, ale ty se náhle otevřeli. Stál v nich Ambrosius, pohledný drampýr který si na živobytí vydělával vampýrskou prostitucí. Byl krvavá děvka v mužském vydání. Nechával si platit za sex, při kterém mu jeho klientky sály krev. Ve světě vampýrů se to považovalo za největší oplzlost. Všeobecně pití krve od někoho jiného než dárců, lidí, se považovalo za nechutné. Z vlastní zkušenosti jsem však musela přiznat, že to bylo úžasné. Upíří sliny totiž obsahují endorfiny, které způsobují stavy dokonalé rozkoše. Dárci jsou většinou lidé na okraji společnosti, kteří dobrovolně dávají krev Morojům a ti je na oplátku zabezpečí. Morojové na rozdíl od Strigojů dárce nezabíjejí. Jsou jako světlo a tma. Život a smrt. Morojové se rodí a také umírají, Strigojové se vytvářejí a jsou nesmrtelní.
"Ahoj Rose. Teta už se divila, že jsi ještě nepřišla." Vřele se na mě usmál. "Uvidíme se později," houkl na Rhondu sedící v rudém pokoji a odešel.
"Rose, drahoušku, posaď se." Zavřela jsem dveře a sedla si na rudý polštář naproti Morojce s černými vlasy. "Slyšela jsem o tvém neštěstí. Jak to snášíš?" Další z starostlivých otázek. Zaťala jsem nehty do dlaní. Rose uklidni se, šeptal mi slabý hlásek v hlavě.
"Bojuju a přežívám. Ale nejsem tu, abych se bavila o minulosti. Chci aby jste mi vyložila budoucnost." Rhonda se usmála a vytáhla z pod podušky křišťálovou kouli.
"Dneska nebudou karty?" Zeptala jsem se překvapeně. Rhonda mi zatím vykládala budoucnost pouze z tarotu, to že má křišťálovou kouli mě zaskočilo.
"Posledně mi toho karty hodně zatajily, koule je jednoznačnější." Rhonda přejela dlouhými prsty po skle, chvíli jsem myslela, že se nic nestane, ale pak se uvnitř začaly tvořit obrazce. Rhonda je pozorně sledovala a mumlala něco rumunsky. Koule náhle zablikala, jako by v ní uhodil blesk a s prasknutím zhasla.
"Takže, to bychom měli." Rhonda strčila kouli zpět pod polštář a přejela si prsty po spáncích. "Musím tě zklamat, růžová budoucnost tě zrovna nečeká," povzdechla si.
"Jo to vím, koho v téhle době čeká." Sarkastické poznámky byli mojí specialitou.
"Viděla jsem něco jako bitevní pole, to by mohlo znamenat, že se s něčím velkým budeš muset vypořádat. Pak jsem taky zahlédla všechny čtyři živly okolo tebe. Takže tě do tvého problému dostala magie, nebo ti z něho může pomoct." Rhonda se spokojeně usmála. "Něco pozitivního pro tebe mám, probodne tě šíp."
"Co je pozitivního na tom že zemřu?" zeptala jsem se Rhondy šokovaně. Šílená čarodějnice, jestli smrt považuje za dobrou věc.
Rhonda se pobaveně zasmála nad mým rozhořčením. "Ne šíp smrti, ale lásky."
Překvapením mi spadla čelist. Láska byla to poslední, co bych ve své budoucnosti čekala. Koho bych mohla milovat po Dimitrii?
"To je pro dnešek vše. Platit mi nemusíš,do tvé budoucnosti se dívám ráda. Je tak tajemná a plná dobrodružství."
"Co já bych dala za klidný život." S těmito slovy jsem vyšla z rudého pokoje a zamířila ke kostelu. Mše začínala až v deset, takže mám ještě půl hodiny. Prošla jsem hřbitovní brankou a sedla si na známý hrob. Dimitriho hrob.
"Doufám, že slyšíš moje myšlenky, protože když si tu budu povídat sama pro sebe, donese se to k Lisse a ta mě prohlásí za blázna. Už ráno si to o mě myslela," zašeptala jsem.
Víš, že tě miluji nadevše, ale taky vím, že ty mě taky a že by jsi chtěl, abych žila život dál. Doufám, že je to pravda, protože pokud by nebyla, tak bych nejraději zbytek života seděla tady a těšila se na smrt, po které doufám, že půjdu na stejné místo jako jsi právě teď ty. Takže mi dej nějaké znamení, že je to pravda. Rozhlížela jsem se po hřbitově a sledovala sebemenší změnu, sebemenší náznak něčeho nadpřirozeného, ale nic se nestalo. Tak, tohohle jsem se obávala. Takže, pokud to není pravda, pokud by jsi mě už v nebi nechtěl, když bych se zamilovala do nikoho jiného, tak mi dej znamení. Pokud totiž nedostanu žádný znamení, tak vim, že nemáš moc posílat mi ze záhrobí vzkazy. Pečlivě jsem prozkoumala hřbitov, ale nic se nestalo. No tak je to na mě. Znám tě ze všech lidí na světě nejlépe, takže vím že bys chtěl, abych žila dál. Děkuju. Usmála jsem se. Cítila jsem, že je to tak správně. Jo a soudruhu, budu mít ten samej kovbojskej kabát co ty. Našla jsem výrobce a ušijou mi ho v mí velikosti. Představila jsem si sama sebe v dlouhé koženém kabátu a zašklebila jsem se nad tou představou. Samozřejmě jen vtip.
Zvony začali bít, zrovna když jsem se zvedla a vydala se k dveřím kostela. Věřící se hrnuli dovnitř. Zaujmula jsem místo v poslední lavici a vzala knihu příběhů z doby svatého Vladimíra přede mnou. Otevřela jsem jí na místě kde byla záložka. Šokovaně jsem zírala na kratičký příběh. Jmenoval se Vdova.
Kněz vykládal něco o svatém Vladimírovi, ale já ho nevnímala, stále dokola jsem četla těch několik řádků. Žena přišla o muže kterého nadevše milovala a rozhodla se žít život, pro smrt a setkání s ním v nebi. Příběh skončil špatně,nesetkali se. Žena šla sice do nebe, ale tam svého muže nenašla, protože se za života rouhal a podváděl jí s jinými.
Bylo to snad to znamení? Znamená to, že se s Dimirim už nesetkám, že po smrti budeme každý na jiném místě?
Zaklapla jsem knihu a vyběhla z kostela. Mše zdaleka neskončila, ale to mi bylo jedno. Slzy mi nanovo vytryskly z očí. Nevěděla jsem kam běžím, nohy mě nesly pryč od kostela, pryč od knihy která zničila všechny mé naděje na posmrtný život s Dimitriem. Zastavila jsem se až před dveřmi 72 v budově pro hosty. Má ruka se proti mé vůli zvedla a zaklepala.
Vampýrská Akademie 7 kapitola 1. (1/2)
23. září 2011 v 15:44 | Layla
|
Vampýrská Akademie 7
Dimitri Belikov
1983-2009
Вечный услуги
Servicii de etern
Věčné služby
Seděla jsem na studeném kameni a tiše plakala. Za poslední týden jsem uronila více slz, než za celý svůj život, ale můj smutek se v nich jen stěží mohl utopit. Nevěděla jsem, odkud se stále berou, připadalo mi, že už musím být vyschlá do morku kostí.
On byl pryč! Láska mého života, muž kterého jsem milovala byl jednou pro vždy mrtvý. Cítila jsem jak část mé duše odešla spolu s ním z tohoto světa. Poprvé když zemřel, když se stal srigojem, jsem myslela, že se má duše roztříštila na milion kousků, ale to bylo ve srovnání s tímto jako škrábnutí v porovnání s amputací.
Těžce jsem se nadechla mrazivého vzduchu. Mohlo být tak -10 stupňů, ale mé tělo, jako by bylo stále v šoku, mráz nevnímalo.
"Rose, pojď už. Zmrzneš tu." Prudce jsem se otočila, připravená k okamžitému útoku. Připravená chránit hrob. Ale na hřbitovní cestičce stála jen Lissa, žádná hrozba. "Rose, prosím pojď." Zkusila upoutat mou pozornost znovu.
Jak bych mohla odejít? A proč vlastně? Mým jediným přáním bylo mu zůstat, co nejblíž po boku. Kde jinde bych byla, než vedle něj? Argumenty které bych použila proti Lisse, proč tu musím zůstat mi rychle vířily hlavou. Proslulá Rose-logika.
"Rose. Pojď se aspoň na chvíli ohřát." Lissa zněla zoufale.
Proč bych se měla ohřívat, mě nebyla zima. Překvapeně jsem zírala na Lissu která ke mně popošla a chytla mě za ruku. Snažila se mě vytáhnout na nohy, ale co byla jení Morojská síla v porovnání s mojí Drampíří. Lehce sem se vyškubla z jejího chabého sevření.
"Nech mě tu!" Vyštěkla jsem. Téměř jsem nepoznávala svůj hlas, jindy tak melodický a zvučný teď zněl spíš jako špatně naladěné housle.
"Rose, ty tu zmrzneš." Lissino zoufalství nabíralo na síle. V obličeji byla úplně bílá a v jejích nefritově zelených očích jsem viděla hrozný strach. Strach o mě?
Její výraz náhle zvážněl a ztvrdl. "Rosemarie Hathaway, jako tvé královna, ti nakazuji, abys okamžitě šla dovnitř, do tepla." Její autorita a vznešenost dřímala z každého slova.
Rozkazu královny se nedalo odporovat a tak jsem se neochotně zvedla a vydala se za Lissou do paláce.
"Jdu do svého pokoje," oznámila jsem Lisse těsně za vstupními dveřmi. Neměla jsem náladu, na Lissiny starostlivé otázky. Na slova tipu Ono se to zlepší. Budeš v pořádku. nebo Dimitrii by určitě nechtěl abys se takhle trápila.
Proběhla jsem několika sály a ocitla se ve svém útulném pokoji. Klesla jsem na postel a zabořila obličej do černé kůže zmačkané na mém polštáři. Byl to Dimitriho kovbojský kabát. Nechala jsem se obklopit jeho opojnou vůní a ani jsem si neuvědomila že jsem usla.
Ve snu jsem ležela v té samé posteli, ale nebyla jsem tu sama s kabátem. Byl tu se mnou Dimitri. Přivinula jsem se k jeho dokonalému tělu a doufala, že tenhle sen bude jen sladká vzpomínka na čas po sexu, co jsme trávili povídáním v posteli. Nechtěla jsem už žádnou noční můru.
"Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" Jeho hluboký hlas s ruským přízvukem mě pohladil na duši. Ale o čem to sakra mluvil? S otázkou v očích jsem k němu vzhlédla.
"Ten výlet, co s Christianem plánujete na oslavu jejich výročí." Byl to skvělí nápad. Christian chtěl vzít Lissu kempovat. Tvrdil, že až bude královnou na plný úvazek, tak už v životě nebude moc spát ve stanu uprostřed lesa. Ale o každém takovémhle plánu museli vědět strážci předem a proto se o tom radil se mnou, s vrchním Lissiným strážcem. Pořád jsem si na svou novou funkci nemohla zvyknout. Velela jsem více než padesáti strážcům nosící černé stejnokroje s červeným límečkem.
"Rozo, vnímáš mě?" Jasně že jsem ho vnímala, celým svým tělem. "Podle mě to není dobrý nápad. Máš pravdu, že můžeme okolí zabezpečit, udělat strážní kruhy, ale je to až moc velký risk. Chápeš miláčku." Odhrnul mi pár zpocených pramínků z obličeje.
"Já myslím, že jí to musíme dopřát. Christian má pravdu," rázně jsem mu odpověděla.
Sen se náhle změnil a já stála v Hansově kanceláři.
"Když si myslíte, že je to v pořádku tak se jede kempovat," řekl Hans smutně.
Místnost se rozplynula a já stála ne mýtince vedle Dimitrie. Napjatě jsme sledovali okolí, zatímco Lissa s Christianem si opékali marshmallowny nad ohněm.
"Mělas pravdu. Zdá se to tu v pořádku." Dimiri se sklonil a políbil mě do vlasů a v tu samou chvíli zapraskalo v mém sluchátku.
"Rose, jsou tady. Srigojové jsou tady. Celá armáda. Dostaňte královnu do bezpečí." A bylo ticho. Rychle jsem vytáhla kůl a rozeběhla se k smějícímu se páru s Dimitriem v patách.
"Strigojové jsou tady." Křikla jsem a chytla Lissu za ruku a táhla jí k autu. Pozdě. Vyřítil se z lesa děsivou rychlostí a srazil mě k zemi. Byl neuvěřitelně silný, v životě jsem tak silného Strigoje nepotkala, možná že jediný Dimirii, když byl Strigojem by se mu sílou mohl rovnat. Strigojovy tesáky se blížili k mému krku, když ho ze mě silné ruce strhly.
"Dostaň je do paláce!" zařval Dimitri. A sen se rozplynul, těsně před tím, než Strigoj zlomil Dimitrimu vaz.
Seděla jsem ve vysoké trávě a plakala.
Někdo mě objal a vtiskl mi polibek do vlasů. "ŠÍ, nebreč, slzy ti nesluší." Byla jsem ráda, že Adrian, neřekl něco ve smyslu Bude to v pořádku, protože bych ho nejspíš praštila.
Utišila jsem vzlykot a vzhlédla k němu. V jeho zelených, vždy veselých očích byl dnes smutek. "Díky," špitla jsem. "Vysvobodil jsi mě z noční můry."
"Pro tebe bych udělal cokoliv, malá drampírko." Vykouzlil jeden ze svých nejvřelejších úsměvů. Byl to ohromný rozdíl, od toho, co jsem ho viděla naposled. Zlomila jsem mu srdce a on na mě řval v mé ložnici.
"O čem byl ten sen?" Zeptal se uvolněně.
"O tom útoku." Cítila jsem, že mám zas slzy na krajíčku.
"Jakém útoku?" Adrian se tvářil překvapeně. "Je Lissa v pořádku, že jo?" Z jeho slov jsem slyšela paniku a strach.
"Lissa je v pořádku. Myslím, že i v tom zapadákově co jsi, by ses dozvěděl a smrti královny." Pokusila jsem se o vtip, ale neznělo to vtipně.
"Tak co se tedy stalo?" Adrian mě objal pevněji.
Vzpomněla jsem si na slova psycholožky Deidre, Nejlepším způsobem, jak se zbavit smutku, je o něm mluvit. A tak jsem mluvila.
Adrianův obličej dostal nezdravě bílou barvu a to i na Moreje. Napjatě poslouchal můj příběh a nepřerušil mě ani jednou rýpavou poznámkou. Adrian se za těch pár měsíců co jsem ho neviděla změnil.
" … Stihli jsme to k autu jen tak tak. V tu chvíli jsem byla hrozně vděčná, že jezdíme pancéřovaným Humrem." Slzy se mi kutáleli po tvářích. Dostala jsem se k nejhorší části. Nedokážu to, nedokážu to říct. Co by mi na to řekla Deidre? Rose musíte. Když to řeknete, uleví se vám. Věřte mi. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se do Adrianových smaragdových očí. Pokud budu ještě někdy schopná milovat, budu milovat tyhle oči, slíbila jsem si. "Řídil Christian, protože já jsem byla připravená ihned vyskočit z auta a povraždit armádu Strigojů. Sledovala jsem souboj Dimitrie a toho šílenýho Strigoje. Vypadalo to, že Dimitri vyhraje, jeho kůl se blížil k srdci, ale ten Strigoj v poslední chvíli uhnul a ..." Hlas se mi zadrhl. Musela jsem si otřít slzy a zhluboka se nadechnout abych dokázala mluvit dál. "Ten Strigoj uhnul a- a zlomil Dimitrimu vaz." A bylo to venku, Daidre měla pravdu, cítila jsem se líp. Nezměnilo to sice skutečnost, ale konečně jsem věděla, že můžu jít dál.
"To je hrozný." Dostal ze sebe Adrian asi po minutě. Otřáslo to s ním. Dimitrie neměl rád, možná ho dokonce nenáviděl, ale jeho smrt ho zasáhla.
"Asi by bylo správný říct, že to bude v pořádku." Adrian se zatvářil starostlivě. "Ale v pořádku to nebude." Pro to jsem měla Adriana ráda, byl jiný než všichni ostatní. Rozuměl mi.
"Jo nebude to v pořádku, ale zvládnu to." Když jsem těmito slovy uklidňovala Lissu, zněli jako lež, ale tady v kouzelné snové zahradě to byla pravda. Rozhlédla jsem se kolem. Už jsem tu jednou byla. Všude okolo rostli ovocné stromy a vonící byliny. Natáhla jsem teplý jarní vzduch do plic a zkoumala, jaké květiny tu Adrianova babička pěstuje. Levandule, růže, jasmín, ty jsem poznávala, ale zaujala mě ještě jiná vůně, silná a opojná. Nedokázala jsem říct jaké rostlině patří, ale znala jsem ji. Kde jsem se s tou vůní setkala? Prozření přišlo jako blesk z čistého nebe. V Rusku, v noční zahradě Strigojů. Vůně byla stále silná, opojná, ale páchnoucí pro můj nos.
"Adriane, změň to!" Tvářil se nechápavě, když jsem vykřikla. "Změň ten sen, nechci být v zahradě. Vem mě někam, kde nejsou květy." Zaháněla jsem vzpomínky na Dimitrie Strigoje, nechtěla jsem si ho tak pamatovat, chtěla jsem znát jen svého Dimitrie. Zahrada se rozplynula a my seděli na podlaze v knihovně sv.Vladimíra.
"Lepší?" Adrian se tvářit starostlivě, stále mě objímal, ale odtáhl se aby mi mohl vidět do obličeje.
Pokusila jsem se o úsměv. "O hodně lepší. Nemáš cigaretu? Celkem bych si jednu dala."
"Víš že jsi ve škole, tady kouřit nesmíš." Arianův výraz přešel z vážného do uličnického.
"Už tu nestuduji a je to jen sen, knihovnice nás nechytne."
"Jo máš pravdu." Vytáhl z kapsy krabičku z které vyndal dvě cigarety a ozdobný zapalovač.
Vykroutila jsem se z jeho objetí a opřela se o knihovnu. Sledovala jsem jak hřebíčkový kouř stoupá vzhůru mezi regály plných knih. Takhle nějak jsem si představovala, že čas tráví staří boháči, v knihovně s doutníkem a sklenkou brandy.
"Adriane, nemáš kapku něčeho ostrého?" Bezeslova vytáhl z náprsní kapsy stříbrnou placatku a podal mi ji. Upila jsem a s potěšením zjistila že je to whisky. Vrátila jsem lahvičku Adrianovy, upil si taky a postavil jí mezi nás. Zbytek snu jsme strávili v tichosti. Dokuřovala jsem pátou cigaretu, když se sen rozplynul a já se vzbudila.
Spokojeně jsem se protáhla. Po nocích plných nočních můr, jsem byla konečně odpočatá. Budu muset Adrianovi poděkovat.